Zimní škola Mariiny Legie. 15.2.2020 Brno.
Maria vzor křesťanské lásky
Už několik let se i u nás slaví Den Matek. V ten den se nejen v kostelích, ale i v tiskovinách ozývají duchaplné řeči o významu matky pro rodinu i celý národ. Ale stejně hlasitě, možná hlasitěji se dává prostor opaku. Brát ženám tuto významnou úlohu. Všichni, kdo ztratili víru svého mládí, všem těm, kterým zarostla cesta do kostela, by si měli uvědomit čím je a čím jim byla matka. A děti, které mají to štěstí, že žijí pod ochranou své matky, přinášejí
v tento den mamince květiny, jako projev své lásky a vděčnosti. A ty děti, jejichž matky kryje hlína hrobu, přicházejí, aby uctily památku svých maminek. Kladou květiny na hrob, který přikryl srdce, které nejvíce milovalo a také se obětovalo. Tento svátek matek má svůj původ v Americe, odkud se rozšířil i do Evropy. Důvodem bylo to, co nás trápí daleko víc, než když tento den byl zaveden. Matka ztratila ústřední, výsadní postavení, jaké jí náleželo a náleží. Rodinné svazky se uvolnily. Vyrůstá pokolení, které si neuvědomuje lásku rodičů, roste bez lásky k matce a lásky k sourozencům. Hrozí rozklad. Vítáme tento světský svátek. Ale víme, že katolická církev od svého počátku měla a má svátek matek. Celým církevním rokem se vinou mariánské svátky. Leden začíná Slavností Matky Boží, Panny Marie, únor má svátek Očišťování Panny Marie, březen Zvěstování, duben Sedmibolestné Panny Marie. Květen patří celý Matce Boží a pokračujeme v srpnu Nanebevzetím, v září Narozením Panny Marie a v prosinci Neposkvrněným početím a pak nastávají Vánoce, kdy se Matka Boží sklání nad prostými jeslemi, kde leží Jezulátko. A každá sobota je připomínkou Panny Marie. Každý mariánský svátek je svátkem matek. Úctou k Panně Marii je posílena a povznesena úcta křesťanských matek. Mateřství bylo díky tomu povýšeno do řádu nadpřirozeného a stalo se posvátným.
Plná radosti a díků přinášela Matka Boží svého Syna čtyřicátého dne po narození do chrámu, aby přinesla oběť díků za sebe i za své Dítě. Zde slyší starce Simeona, který Dítě bere do svého náručí a dobrořečí Bohu, že viděl svýma očima Vykupitele světa. Proroctví archanděla Gabriela, že Mariin Syn bude kralovat, Simeonova ústa potvrzují. Její Syn "bude světlem k osvícení pohanů a ke slávě izraelského lidu!" Blaženost naplňuje při těchto slovech Mariino srdce. Ale rázem prchá mateřská radost, a jejího nitra se zmocňuje bázeň. Kristus "bude znamením, kterému budou mnozí odporovat. A tvoji duši pronikne meč," doplňuje Simeon svoje proroctví. V životě Bohorodičky se bude střídal radost s bolestí. A této bude více. Jak se radost nad každým Kristovým úspěchem, střídala s nevýslovnou úzkostí v celém životě Bohorodičky, je známo. Od chvíle, kdy se s láskou skláněla nad narozeným Synáčkem, ale i bolestí, že musí ležet v chlévě a jeslích, až k hodinám, kde plná bolu stála pod křížem, byl její život často utrpením. A matka Panna Maria vše snášela s příkladnou, ano s nedostižnou odevzdaností. Její život byl mateřskou obětí. Byl životní obětí Kristu.
V tom všem je Panna Maria vzorem křesťanským matkám. Vždyť každý dobrý skutek je ovocem oběti, ať se jedná o bohatství hmotné, o zdraví, o zasloužený klid a odpočinek, ba i v celém životě. Je výrazem obětující se lásky. A oběť, kterou matka přináší pro své dítě, je obětí nejkrásnější. Je to největší dík, který přináší nebi. Matka, která dala dítěti život, je často také ochotná dát za dítě, které je v nebezpečí, život svůj vlastní, obětovat se.
Jeden anglický spisovatel popisuje následující událost. Matka, vdova, žila se svojí jedinou dceruškou. Malé políčko, které obdělávala vlastníma rukama, poskytovalo oběma skrovnou obživu. A matka ráda, až do úpadu, pracovala. Z lásky ke svému dítěti. Žila pro ně, stejně jako zase její dceruška žila celým svým srdíčkem pro svoji maminku. Dceruška povyrostla a začala navštěvovat školu. Ale od té doby matka s bázní pozorovala, že dceruška se stává v lásce k ní, chladnější. Že se matce odcizuje. Jednoho večera, když seděly spolu, jí matka přímo řekla: "Má dceruško, s bolestí pozoruji, že mne už nemáš tak ráda, jako dříve. Co se s tebou děje?" a dívka jí upřímně odpověděla: "Maminko, nemám tě už tak ráda jako dříve. Ty nejsi tak hezká jako jiné maminky. Tvé tváře jsou samá jizva, plné bílých mrtvých dolíčků. Nemáš již vlasy, a tvé ruce jsou tak studené, jsou samá kost. Proč nejsi jako ostatní maminky?"
A tu matka začala vyprávět: "Milá dceruško! Když ti byl jeden rok, nechala jsem tě samotnou spát v postýlce a šla jsem pracovat na pole. Tu náhle jsem zaslechla výkřik: "Hoří! Hoří!" Ano, naše chaloupka byla v plamech. Jako bezduchá jsem utíkala domů. Že jsi zůstala v hořícím domku, nikdo nevěděl. Volala jsem, že v tom hořícím příbytku je mé dítě. Prosila jsem muže, aby tě zachránili. Nikdo se do plamenů neodvážil. Tu jsem vběhla dovnitř, skrze oblaka dusivého dýmu, skrze ohnivé plameny. Nalezla jsem tě, uchopila do náručí a vynášela ven. Náhle mne síly opustily. Omdlela jsem. A když mne vzkřísili, byla jsem šťastná, že tě mám v náručí. To plameny, z nichž jsem tebe vynesla, mne učinily tak nehezkou, tak ubohou." Matka po těch slovech zmlkla. A dceruška líbala matku na tváře se slovy: " Maminko, jsi nejkrásnější maminkou na celém světě!"
Proč vzpomínám tento příběh? Oběti, které matka přináší pro své dítě, ty ji zkrášlují. Co snad ztratí na svěžesti a tělesné kráse, to získá v bohaté míře na kráse a ušlechtilosti své duše. A tato duševní krása ženy, obětavé a vzorné matky, jí získá úctu a lásku, jak u ušlechtilých lidí, tím však více u Boha. A radost, kterou má matka
z dobře vychovaných dětí, je její největší chloubou. Všechny ostatní radosti, které zakusila při různých zábavách, divadlech, na plesech, ve společnosti, ty brzy vyblednou a nejsou ničím proti radosti a vědomí
z dobrých dětí. Trvalá a největší radost, ano blaženost,vyplývá ze skutků ochotné obětavosti. Právě tak jako řeholní sestra pociťuje největší odměnu a štěstí, když nemocného, kterého dlouho ošetřovala, připravila na šťastnou smrt a on v jejích rukou klidně zemřel a ona mu mohla zatlačit oči orosené slzou odevzdanosti.
Láska mateřská se krásně projevuje také tím, že uražena a rozbolněná ihned dovede odpustit. I Panna Maria to v životě poznala. Dvanáctiletý Ježíš po skončených velikonočních slavnostech, když všichni galilejští poutníci se vraceli domů, zůstal v Jeruzalémě. Kolik úzkosti a strachu Panna Maria vytrpěla, když dva dny Ježíše hledali. Když jej třetího dne nalezli v chrámě, Maria zvolala s bolestnou výčitkou: "Synu, co jsi nám to udělal: My jsme tě s bolestí hledali." Jako matka si činila příliš velký nárok na Syna Božího. Ale on jí ve své odpovědi naznačil, že více než jí, více náleží svému nebeskému Otci. "Nevěděli jste, že musím zůstat v tom, co patří mému nebeskému Otci?" Okamžitě se mění bolest Bohorodičky v radost. Takové je matčino srdce. Krvácí bolestí, z očí kanou slzy zármutku. Ale jediné laskavé slovo dítěte, upřímný úsměv a bolest mizí. Ze slzí smutku zasvitne paprsek radosti. To je zázrak mateřské lásky. Tmavá noc v duši, plná chmur, se najednou mění
v nejjasnější, slunný den. Nikdo na světě nezapomíná tak rychle na příkoří, kterých se mu dostalo, jako matka. Na tuto nikdy neuhasínající mateřskou lásku bylo napsáno nespočetné množství hymnů. Snad každý známější básník opěvoval svoji matku. Ale žádný z nich o ní nevyprávěl tak otřesným způsobem, jako jedna bretoňská legenda.
Byl to velmi zkažený syn, kterému zlomyslný muž, po kterém žádal půjčku peněz, řekl: "Přines mi matčino srdce a dostaneš hroudu ryzího zlata" a zhýralý syn dlouho neváhal. V temné noci se připlížil k matčině posteli a jediným úderem ji úkladně zavraždil. Potom vyřízl a vyrval její srdce z chladnoucího těla, vložil je do síťovky a spěchal s ním k ohavnému kupci. Cesta vedla příšerným temnem, kamením a močály. A syna ne hrůza, ale šílená touha po zlatě, hnala kupředu. Již se zadýchával, klopýtal a klesal. A tu se pojednou ozvalo mateřské srdce ze síťky, kterou tak křečovitě držel: "Synáčku můj drahý, nespěchej a neutíkej tak, mohl bys si ublížit. Odpouštím ti, protože tě stále miluji." Potom matčin hlas utichl. Syn došel k cíli. Matka, i když už mrtvá, nepřestala syna milovat.
Panna Maria, která mlčky stojí pod křížem svého Syna, je jedinečným příkladem neskonalé mateřské lásky, nevyčerpatelné trpělivosti.
Jednou z největších trpitelek, které dějiny ukazují, byla určitě matka svatého Augustína, svatá Monika. V bolesti nad jeho nevázaným životem, ronila slzy na každém místě, kudy procházela a volala v úpěnlivé modlitbě o jeho obrácení. A když se se svou bolestí svěřila kterémusi biskupovi, ten jí ujistil: "Nemůže se stát, aby syn pro takovéto slzy zahynul." A jeho slova se vyplnila. Matka se dočkala: Její syn byl v Miláně pokřtěn svatým Ambrožem, nastoupil cestu kajícnosti a stal se jedním z největších světců a učitelů křesťanské starověku.
Kde svatá Monika našla tolik síly, vytrvalosti a trpělivosti, že neklesala a neumírala hořem nad nešťastným synem? Maria, vzor a ochránkyně matek, jí sílila. Maria pod křížem jí volala k sobě. A jako Panna Maria, matka Kristova, po krutých chvílích jeho smrti, se dočkala jeho vzkříšení, tak se i svatá Monika dočkala synova obrácení.
Když svatá Alžběta, duryňská kněžna, ovdověla, bratr jejího manžela ji vyhnal z hradu Vartburku. Sotva dvacetiletá, se čtyřmi dětmi, šla jako poslední žebračka. Nevěda, kde najde útočiště. Plna důvěry poklekla venku před sochou Panny Marie Bohorodičky a prosila Sedmibolestnou, aby ji i její děti vzala pod ochranu.
V noci potom, kdy v chudobném domku našla útulek, zjevila se svaté Alžbětě sama Matka Boží. Alžběta k ní prosebně pozvedla sepnuté ruce. Maria je vzala do svých rukou jí řekla: "Chceš-li být mojí dcerou, já budu věrnou matkou tobě i tvým dětem." A tak se i stalo. Kdykoliv byla svatá Alžběta zarmoucená, nebeská Matka ji přišla potěšit.
Všechny křesťanské matky mají v Panně Marii svůj vzor i svoji ochranu. Pod svůj blankytný plášť, jak bývá zobrazována, volá všechny a chrání je. A pevně věříme, že křesťanské matky, až do krajnosti a do krve obětavé a nekonečně trpělivé, budou jí jednou v Božím království nejblíže. Svět snad jejich obětavou lásku nechápe, vlastní děti ji neuznají. Ale vidí a ocení ji Bůh. A Matka Boží vezme do své ochrany křesťanské matky a jejich děti.
Stále o to prosme a Panně Marii důvěřujme! Zdrávas Maria...
Váš otec František.
