Legio Mariae

Milé sestry, milí bratři, vážení legionáři!     V první přednášce jsme se zamysleli nad tím, že nás Bůh pozval skrze svého Syna Ježíše Krista, abychom posvěcovali svůj život. Svým posvěcením máme také pobízet druhé k podobnému životu posvěcování. Toto Boží výzvu nejen přijala, ale také plně uplatnila svým životem Matka Boží Panna Maria. Je matkou všech. Ale my k ní pohlížíme se zvláštní pozorností. Protože se dala plně do služeb Bohu, představuje nám vzor posvěcení člověka. Vzor, který chceme i my následovat. Čím oslovuje dnešní svět Panna Maria. K jakému posvěcování volá?

     Na severním okraji Akropole, hradu, který strměl nad hlavním městem řecké Attiky, stála ohromná socha Atény, bohyně moudrosti a čistoty, ochránkyně města a republiky. Mistrovské dílo Fidiovo ze zlata a slonoviny, na hlavě přilbu, v levé ruce štít a v pravé sošku bohyně vítězství (Nike). Stála tu jako bojovná vítězná panna, hleděla k východu a postavou i pohledem ovládala zemi i moře. Když ráno vystupovalo slunce z vln Egejského moře, první jeho paprsek padl na přilbu a tvář panenské bohyně. A slunce ji pozdravovalo i posledním zákmitem světla, než den zapadl v salaminských vodách. Řecká báje o ní vyprávěla, že byla miláčkem nejvyššího boha, bez veškerých nedokonalostí a neřestí tělesného života, kterému bez vyjimky propadali všichni Homérovi bohové. Athene, Parthenos - Aténa, panna, nejpěknější výplod řeckého bájesloví, nejušlechtilejší výtvor helénského umění. Řecká mytologie, která měla oltář i pro boha zlodějů a bohyni nečistoty, se s úctou dívala vzhůru, k postavě, která stála vysoko nad prachem země, blíže k nebi. Byl to jediný čistý obraz v jejich ohavném náboženství i v zástupu jejich nečistých bohů. Chápali tento ideál? Prakticky jistě ne. Hleděli k ní sice s obdivem, ale sloužili a obklopovali však oltáře jiných bohů. Afrodité (stejná, jako římská Venuše) přinášeli v oběť to, co má dívka nejdražšího a nejkrásnějšího. Mezitím stojí nad Akropolí socha panny Atény, která nechává hluboko pod sebou všechnu špínu attického velkoměsta, a když se dívá k východu, jakoby odtamtud očekávala uskutečnění všech ideálů, které měly v pohanských dobách jen obdivovatele, ne však následovníky. Ze sochy však můžeme vyčíst jedno: I pohané chápali, že k tomu, aby někdo zůstal čistý, potřebuje síly, velké mravní síly. Proto jí zobrazovali jako bojovnici: přilba, štít.... čistotu je nutné si vybojovat. Že však je to vítězství zřídkavé, věděli také. Proto jí dali do rukou maličkou sošku bohyně vítězství. ---

     Uplynula staletí od doby, kdy Fidias postavil na Akropoli své dílo. Na východě, kam jeho socha hleděla, v zemi, o které nevěděl a od níž Helladu dělilo Egejské moře, připravil Nejvyšší uskutečnění toho, co bylo pro něho jen pěkným snem. Tam vytvořil Tvůrce Pannu, která byla živým ideálem nepošpiněné čistoty. Pannu vítěznou, která rozdrtila hlavu starému hadu, který ve svých spárech držel nečistotou celé lidstvo. Ona dokázala to, co dokázat nemohla nikdy ona vybájená bohyně: Nadchnout tisíce a milióny k lásce a k uskutečňování andělské ctnosti

      Cílem této úvahy je ukázat, že mariánská úcta je zdrojem síly. A to nejen pro obrození hynoucího pokolení, které se odcizilo Bohu, ale i pro udržení Kristova nadpřirozeného života v duších věřících. Ne plané horování, ne jalová, byť i krásná poezie, ne vedlejší ozdoba svaté víry nebo jeden z mnohých drahokamů zářících v diadému Kristovy církve. I nečistý Goethe se zmohl ve Faustovi na milou básničku ke cti nejčistší Panny a právě tak i posměváček Heine a jiní. Jaký div, že mariánská poezie má půvab i pro nevěřící! Mariánská úcta je však něčím větším - je lékem (jedině účinným) modernímu, mravní hnilobě propadlému světu. Je i životní otázkou věřícího lidu. V ní má věřící ochranu proti nákaze bludu a epidemii mravní zkaženosti. Z ní může čerpat nový život celé lidstvo, přivedené nevěrou a nečistotou na okraj hrobu jako kdysi Babylon a klasický Řím. Panna Maria - svatá Panna panen je ideálem čistoty. Tělesná žádostivost je největší ranou, kterou nám zasadil dědičný hřích. Bůh pohrozil člověku smrtí, jestliže zhřeší. Zárodek smrti, který Adamova vina vložila do lidské přirozenosti, není nikde tak patrný, jako zde. Smrt je roztržením svazku, který spojuje duši a tělo. Tělesná žádostivost je natržením tohoto svazku. Je to zvláštní. Právě v úkonu, kterým člověk předává tělesný život jinému, se skrývá osten smrti. Právě zde má smrt svou temnou skrýš. Snad člověku připomíná, že dává dětem smrtelný život, a že je tedy rodí spíše ke smrti než k životu? Rozpor ducha a těla se nikde tak hrůzně neprojevil jako zde. Že v této věci vězí opravdu zárodek smrti, o tom nás přesvědčují dějiny. Kdekoliv člověk této náruživosti podlehl, tam nastala hniloba nejen mravní, ale i tělesná, jak jednotlivců, tak i celých národů. I pohané dobře věděli: nechceš-li zahynout, braň se, drž tělesnost na uzdě! Kroť ji a přemáhej, ze všech svých sil! Avšak člověk odsouzený ke smrti, přinášející si její zárodek již při svém narození, odkázaný sám na sebe, byl nahnilým stromem. Hniloba kmene pokračuje víc a více, nehojí se stářím, nepojí dobou, naopak se vzmáhá a nakonec se zhroutí i staletý velikán. Taková byla situace před příchodem Spasitele. Lidstvo šlo neodvratně vstříc smrti. Jak mu pomoci? Snad paragrafy? Císař Augustus je toho dokladem. Zná dobře lék, který může lidstvo zachránit před záhubou. Vydává tedy zákony na ochranu manželské čistoty, ale sám se podle nic neřídí. Vidí, co je dobré, Co je správné a slušné, ale sám vědomě dělá, co je nesprávné a zlé. Podobá se člověku, který jako tonoucí volá, aby mu ze břehu hodili záchranné lano, ale nechce se ho chytit. Dobrovolně tone v bahnité tůni, protože je mu v močálu dobře. Jenže stejně blaze je i těm, kterým on sám chce pomoci, a které chce z bahna vyhnat a vytáhnout. Na jedné straně říká: Zachraňte národ, ale já sám na toto záchranu nedbám. A tak to říkají mnozí i dnes v XXI. století, jako to říkali lidé kdysi. Do větší zkázy stále upadá ten, kdo se odvrací od světla poznané pravdy, spíše než ten, kdo Kristovo světlo nepoznal. Žádá-li láska k vlasti oběť, pak ji ti, kteří by měli být vzorem rádi přenechávají jiným. A tak mnozí znali cestu k záchraně sebe i národa, viděli cestu, která vedla ven z mravní hniloby, ale nešli po ní. Scházela jim milost a scházel jim vzor. Tohoto vzoru se lidstvu dostalo teprve v Neposkvrněné. Nešlo o top, aby lidstvo poznalo a uznalo zkázu tělesného hříchu a nutnost a význam čistoty. Toho si rozumní byli vědomi již před příchodem Spasitele. Záleželo na tom, aby, si zvláště mladé duše zamilovaly andělskou ctnost, a to nebylo možné bez  živého vzoru. Mrtvá literatura, mravoučné knihy to nenapraví! Živý ideál, kdo jím byl a je, o tom není potřeba se šířit. V celých zástupech půjdou panny radostně v jejích šlépějích, říká prorok o vyvolené Matce Knížete nebe a země

     Jako vonná růže krásná přišlas na svět Maria,

bys nám jako hvězda spásná cestou k nebi svítila.

Vypros nám, Ó drahá Máti, vypros milost, Maria,

aby krása podobná ti v srdcích našich zářila.

Ozdob nám srdce lilií bílou, aby tebe Maria,

a okrasou ti zvláště milou naše ústa slavila...

     O císařovně Marii Terezii se vypravuje, že měla dar nadchnout každého pro své zájmy. Jak dovede nadchnout nebeská Matka vnímavé a nezkažené duše pro své zájmy, totiž k lásce Kristově a k lásce andělské ctnosti, o tom svědčí minulost i přítomnost. Nepodceňujeme někdy sílu a vliv živého vzoru? Při výchově nedospělých dětí nikdy. Tam je nám důležitost i význam tohoto "názorného vyučování" samozřejmá. Kdo by nevěděl, jakou moc má na něj docela všední příklad, ať dobrý, či špatný, doma nebo mimo domov! Ale platí to jenom pro nedospělé děti? Stačí jediné prázdniny, a osmnáctiletý se vrací do školy tak změněný, že ho profesoři nemohou poznat. Několik týdnů pobude u příbuzných, a rodiče nad ním lomí rukama. Chceme však dospělé prohlásit za povznesené nad jakýkoliv vliv příkladu, jak dobrého, tak špatného? Pak bychom dokázali, že špatně známe lidská srdce a skutečný život! Na jakém úskalí ztroskotalo štěstí mnohých rodin? Otec rodiny se dostal do špatné společnosti, a pak už není víc nic dodávat. Chcete nějaký obrázek z dějin? Když francouzský král Filip Augustus opustil manželku Ingeborgu a vzal si Anežku Meránskou, chtěli mnozí velcí páni následovat jeho příklad. Jaký vliv měl na dvořany i na celý národ příklad Ludvíka XIV., jeho nástupce "krále bídáků" a hospodaření královských milenek na versailleském dvoře, to je dostatečně známé. Jakou změnu v tomto prohnilém prostředí způsobil příklad jedné čisté ženy (pani Maentenonové)! Jaký vliv měl na celou armádu čistý zjev Panny Orleánské! S podobným zjevem se setkáváme v posledních bojích křesťanských Španělů proti Maurům. Královna Isabella obětovala všechny své skvosty a spolu s vojíny snášela všechny útrapy. Pohled na toto čistou hrdinnou bytost vléval takové nadšení do všech srdcí, že celý tábor poskytoval stejnou podívanou jako tři čtvrtě století před tím francouzské oddíly za vedení Johanny z Arcu. Staří křesťané obraceli pohany nikoli pěknými slovy, nýbrž svatým životem. Nezanedbáváme dnes tento jediný účinný prostředek k obrácení pohanů? O plukovníku Paquerovi evangelíci říkali: Kdyby všichni katolíci byli jako on, patřili bychom už zítra k nim. Kterýsi indiánský pohlavár řekl jednomu evangelickému misionářovi, který se ho snažil obrátit na víru: "Křesťan mnoho pít, křesťan lidi bít, křesťan pravdu nemluvit." Mnozí pohanští obyvatelé ostrovů přijali Evropany, kteří vstoupili na jejich ostrovy, přátelsky. Ale křesťané je věrolomně zradili. Pozvali je na loď na hostinu, tam je zajali a dali do okovů, aby je prodali do otroctví. Misionáři, kteří potom po nich přicházeli a pokoušeli se hlásat víru, nenašli důvěru. A my se nedivíme. Mnohdy se rozvinula slibně práce misionářů na vinici Páně. Ale když potom přicházeli misionáři další, ale místo toho, aby pracovali na záchraně nesmrtelných duší, těžce nesli, že nejsou tak oblíbeni Nevzali si k srdci slova apoštola Pavla (Jen když je hlásán Kristus, ať mnou, nebo jinými), začali se s jesuity hašteřit, a výsledek byl ten,ten, že čínský císař i jeho národ se od nich odvrátil. "Místo, abyste nám přinášeli lásku, hádáte se sami mezi sebou." Tak bylo zmařeno dílo, které kdysi v Číně tak slibně začalo. V době francouzské revoluce řekl jeden z vojáků svému vzornému veliteli: "Kdyby takových důstojníků jako jste vy, bylo více, nebylo by mnoho tak špatných, jako jsem já." Taková je moc příkladu. Jestliže španělský zákon ukládal rytířům, aby se u stolu předčítaly veliké skutky jejich předků, bylo tomu tak z přesvědčení, že vznešené příklady povzbuzují více než vznešená slova. Slavný Ozanam přišel do Paříže v době, kdy jeho víra procházela těžkou krizí. S duší zmítanou pochybnostmi vstoupil do kostela a uviděl tam v koutě klečet nějakého muže s růžencem v ruce. Podíval se blíž a poznal Ampéra! Jeho ideál, genius vědy! Klekl si za něj a modlil se také. A potom prohlásil: "Ampérův růženec vykonal ve mně větší dílo než všechny učené knihy a všechna vznešená kázání.".

     Ale už je asi dost těchto a podobných obrázků. Plnýma rukama je můžeme sbírat, jak v historii, tak v našem běžném životě. Má-li příklad takový vliv na lidské srdce, což teprve dělá ideál, který se snažím napodobit ze všech svých lidských sil? Taková už je lidská přirozenost, nebo, chceme-li, lidská slabost. Musí mít vzor, v němž by byl uskutečněn, uveden ve skutek ideál svatého života. Víme sice, čeho se máme varovat, co dělat, které ctnosti by měly zdobit křesťana. My však chceme nejen slyšet, co patří k dokonalosti, nýbrž žádáme to vidět. Nedovedeme jít sami strmou cestou svatosti, podle návodu, který nám dává víra. Je třeba, aby někdo šel před námi a my půjdeme za ním v jeho šlépějích. Kde najdeme vzor, který by nás k andělské ctnosti povzbudil? A nejde jen o mládež, ale i o každého dospělého. Ideál čistoty nemohla dlouho najít žádná doba. Lidstvo na něj muselo dlouho čekat, celá dlouhá tisíciletí. Těš však hladového slovy, že za rok bude úroda! Lidstvo dlouhým čekáním téměř docela zahynulo duchovním hladem. Andělská ctnost zahynula vysílením. Šťastná mesiášská doba! Jsme šťastní i my, že jsme se dočkali.

     Ne mrtvá litera, ne zákony, nýbrž Maria vzkřísila zahynulou ctnost. Přivedla ji k životu vzorem nedotčené a neporušené čistoty, která v ní byla ztělesněna, a která svou krásou okouzlila i uchvátila tisíce srdcí. Nám jde o čistotu panenskou. Nečistota, hřích těla, je odporná Bohu, který je pouhý duch! Není neřesti, která by tak v člověku ubíjela, co je v jeho přirozenosti duchového a andělského, a kterou by se v člověku více uplatňovala tělesná, tedy zvířecí, stránka jeho přirozenosti. Staří pohané sice čistotu nepraktikovali, ale bralůi na ni ohled. Co dělají moderní pohané? Mluv s takovými o kráse Neposkvrněné Panny! Jako bys mluvil se slepým o nádheře alpských hor, nebo s nevzdělaným francouzsky o filosofii. Člověk v sobě ubíjí to, co je v něm andělského, podporuje rozlukové zákony, a dnešní doba zachází ještě dál, do dalších krajností. Andělská ctnost je mrtvou věcí, zastaralým jevem. Nyní je nutné ukazovat zdravou smyslnost, protože je dovolená, prospěšná a nutná. Přemáhat se je nemorální, požadavkem správné mravnosti je podléhat vášni! Heslem satana je Smrt. Zničit lidstvo tělesně i duchovně. On přivedl na svět smrt a nejplatnější služby mu prokazují nevěra a nečistota. Chce připravit lidstvu hrob. Heslo Tvůrce je Život! Na počátku dal člověku život a chce člověku život zachovat. Proto volá nesesmilníš! Ale nekonečně mocněji než chladné přikázání chrání před nákazou vzor neporušené čistoty. Tělo křesťana je při křtu pomazáno svatým křižmem a je posvěcené jako chrám. Tělo nejčistší Panny měl sám Tvůrce v takové úctě, že je zázrakem chránil veškeré úhony. A proto, když se díváme k nejčistší Panně, učí nás, jak máme mít v uctivosti své tělo a chránit je veškeré poskvrny. Proč tak zdůrazňujeme nezbytnost vzoru, když jde o andělskou ctnost? Protože lidská přirozenost, porušená hříchem, není jako vodíkový balónek, který sám stoupá vzhůru. Naopak, tělesnost táhne člověka vlastní tíží k zemi. Už Šalamoun o tom věděl. Tělo, které propadá porušení, táhne duši do prachu. Čím více bojů vyžaduje andělská ctnost,, tím nezbytnější je příklad a ideál, a to takový, který by všechen boj a práci učil snadnou a milou. Že tento ideál musí být čistě lidský, je samozřejmé. Porušeným synům hříšného Adama se zdá být nad lidské síly požadavek: "Buďte svatí, jako já jsem svatý, říká Hospodin". Abychom se dopracovali ke sférám andělským, musíme mít vzor. Písmo svaté, které sice moc nemluví o Panně Marii, mluví přece jen obšírně a jasně o její nejkrásnější ozdobě. Když tuto ctnost vyloupneme, pak Maria přestává být tím, čím je. Vyloupni z jejího diadému tento drahokam, a koruna Královny nebes pozbývá všeho lesku. Rázem mizí kouzelný nimbus, který oblévá celou její bytost. A Maria pozbývá všechno, co vábí vyhnané syny Eviny vzhůru. Mezi církevními Otci vznikl spor o tom, která ctnost učinila Pannu Marii nejkrásnější, a která se Bohu nejvíce líbila. Čistota není největší ze všech ctností. Božské ctnosti nad ni vynikají a jejich královnou je láska. Ale když odhlédneme od božských ctností, pomineme-li ctnost zbožnosti, která se k nim bezprostředně řadí, je jisté, že mezi ostatními ctnostmi je nejkrásnější, třebaže ne největší, ctnost andělská. Kniha Moudrosti to vystihuje slovy: "Čistota je milá Bohu i lidem". Panna Maria se skvěla touto ctností a to nebyla ctnost všední, průměrná, ale nadzemská, které nebylo rovno, a která směle mohla soutěžit i s anděly. V prvních dobách křesťanských měla její ctnost mnoho následovatelů, protože statečně, díky Panně Marii, bojovali s nečistotou doby a vítězili mučednickou smrtí statečnosti. I pozdější doby tuto ctnost zdůrazňují a podtrhují svědectvím svatých panen. Sílu odvahy k oběti života dovedl vlít pohled na panenskou Matku Boží. Proto víme, a je to potvrzeno tímto svědectvím, že úcta k nejsvětější Panně vede duše k nadzemským výšinám,. k nebeské radosti. Nečistý proto nemá k tomuto snažení ani smysl, ani pochopení. Každý, kdo pracuje s duší člověka, nám řekne, co ukazuje každodenní zkušenost. Čisté duše bez vyjímky se vyznačují neobyčejnou úctou a láskou k Neposkvrněné Panně. Panna Maria je pro ně ochranným štítem. A jde-li o pomoc duši, která zabředla do hříchu, a marně se snaží z něj dostat, není mocnější posily pro tuto slabost nad úctu mariánskou. Takovým je Maria záchrannou kotvou a pomůže jim k vítězství. Mělo by to být v našem životě tak, že celý život duše, celý vnitřní život, by měla Maria ovládnout.Modlitba růžence, pohled na Mariin obraz, to vše je velkým pomocníkem i v dnešní, tak pošpiněné, době. To však neznamená, že nás toto všechno uchrání bojů. Boje s pokušením nemohou úplně ustat, ale kdo v pokušení pohlíží k Marii, ten vítězí a zvítězí s konečnou platností. Pojďme k Marii, abychom bez  ní neběželi k peklu. Lilie čistoty neroste u každé cesty jako bodlák. Neroste sama jako tráva, ale musí být pěstována. A to chce práci, sebezápor a oběť. Chválit ctnost dovede i lotr, ale nadchnout se pro ni, přičinit se o ni, to nedovede, protože nechce, schází mu milost, protože za ni neprosí. Schází mu i mravní síla, protože ji necvičí. Co na to říkají naše fitcentra, co tolik běhajících lidí a rychle chodících, opírajících se o tyče. Pro koho a pro co cvičí a namáhají se? Kolik času tomu věnují? Bůh vypěstoval lilii panenství v údolí pokory. Nečistota jde ruku v ruce s pýchou a pyšnou nevěrou. Čistota, ať panenská, ať kající, není možná bez pokory. Jen u nohou Kristových ji najde čistý, tam ji najde i kajícník, jako žena hříšnice. Kristus nás totiž odkazuje na svou panenskou Matku. Jaká bude budoucnost národa? Podle toho, jak budeme vychovávat mládež a co ji odevzdáme. Člověk nemůže žít bez lásky. Buďto ji dáme ideální, která vede ke hvězdám, nebo nízkou, smyslnou, která ji a národ zavede do močálu. Buďto Neposkvrněná nebo Venuše! Před tuto volbu je postaven každý člověk, především v kritických letech dospívání. Každý je postaven jako Adam mezi strom života a smrti a musí volit... Mohli bychom uvést mnoho příkladů. Ale stačí říci jen tolik. Především mladá duše má na vybranou buďto má pevnou vůli obeplout šťastně mys Dobré naděje, a to dokáže je tehdy, svítí-li ji na cestu Mariánská mořská hvězda. Nebo utone, její loďka se rozbije o úskalí mysu Bouřlivého, když nehledí k přesvaté Panně, když s tisíci a tisíci jiných se oddá poživačnosti a tělesnosti... 

     Jestliže se chceme udržet nad propastí nízkosti, dokážeme to jen tehdy, když máme vznešený ideál. Ten máme chovat v hloubi srdce jako zřítelnici oka. Když tento ideál následujeme, pak s jeho pomocí se naše duše vznáší k hvězdným výšinám... Jedním slovem: Když milujeme a uctíváme nejsvětější Pannu. Když ne, pak nutně propadneme nízkosti, dříve nebo později se staneme otroky tělesné vášně. Stojíme tedy před volbou: Buďto být služebníkem Neposkvrněné nebo otrokem Venuše, bohyně nečistoty. Není vyhnutí, nepomohou protesty, ani nic jiného, protože každodenní zkušenost  hlásá, volá a hřmí" Buďto Immaculata nebo Venus, buď budeš stát ve službě Neposkvrněné nebo ve službě tělesné náruživosti. Ptáme se, zda dnes ztratila úcta ke svaté Panně svou kouzelnou moc? Ne, ale mnozí pozbývají a ztrácejí pravou úctu k Neposkvrněné. Nehledí k Marii a nenásledují ji. Duše, která zapomíná, nebo neví o Neposkvrrněné se  stává obětí ...

P.František Dobeš, spirituál comitia Legio Mariae, Olomouc