Omniam ad maiorem Dei gloriam!
Omniam ad maiorem Dei gloriam!

P.Filip M.A Stajner - Homilie O víře

03. ledna, 2013duchovní čtení

 

P.Filip Maria Antonín Stajner:

V í r a

                                          V Poděbradech, 17. ledna 2012 

         Drazí v Kristu a Panně Marii, 

         říkáme si věřící. Co to ale znamená? K čemu je to dobré? Jaký rozdíl je mezi věřícím a nevěřícím? Máme zkušenost, že nevěřící jsou mnohdy slušnější a čestnější než renomovaní katolíci a nejsou v takové křeči. K čemu nám tedy je víra? 

          Jak nás poučuje list Židům, víra je pevné přesvědčení o věcech, které nejsou zjevné, které nejsou vidět. Tady se myslí věci Boží, ale platí to i v oblasti přirozené. Když jdu nakoupit do supermarketu, promiňte: Když jdu nakoupit k soukromníkovi, abych nepodporoval globální židovskou distribuci potravin, přestože to vyjde o desetník dráž, každopádně vcházím do obchodu s přesvědčením, že prodávané zboží není smrtelně jedovaté. Podobně když občas nastupuji do letadla do New Yorku, věřím, že pilot není opilý a že křídla jsou pevně přidělaná.  

         Tohle je víra přirozená, získaná na základě rozumného odhadu a logické úvahy. S takovou vírou lze dnes klidně studovat teologii na univerzitě, na rozdíl od dob minulých, kdy se vyžadovalo studium teologie takříkajíc na kolenou. I k Bohu se dá přistupovat s pouhým světlem rozumu, jak říká list Římanům:

     „Bůh dává z nebe jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří svou nespravedlností překážejí pravdě. Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil.“ 

         Bůh totiž do každé mysli vložil univerzální pravdy, např. že každá věc má dostatečnou příčinu. V hodinách náboženství jsme se učili: „Dům má svého stavitele, svět má svého Stvořitele.“ Malé nezkažené děti se donekonečna ptají: „Proč?“ „Proč je tráva zelená? Proč svítí sluníčko?“ atd. Pokud rodiče nedají dítěti na zadek, aby neotravovalo, každý by tak dospěl k uznání Boží existence a Jeho základních vlastností. Ovšem v současné postmoderní ideologii se nám hlásá: „Nelze tvrdit, že věci mají své příčiny. A vlastně je to jedno, hlavně že používáš v supermarketu čipovou kartu a že platíš daně.“ 

         Tak i ateista může číst evangelium a může věřit, že Ježíš z Nazareta existoval, že to byl dobrý a moudrý člověk a že dělal obdivuhodné věci. Ovšem taková víra ke spáse nestačí. Až když padneme na kolena a v úžasu uznáme, že Kristus je Boží Syn, který se pro naši spásu stal člověkem, že Eucharistie je skutečné a živé Tělo Kristovo, a budeme podle těchto pravd chtít zařídit svůj život, teprve tehdy se v nás projeví nadpřirozené a Bohem vlité světlo víry, v němž s naprostou jistotou poznáváme všechny pravdy potřebné ke spáse. Pán Ježíš říká: „A to je věčný život, že poznají Tebe, Otče, a toho, kterého jsi poslal.“ Toto poznání nám zprostředkovává vlitá ctnost víry. Ta spolu s nadpřirozenou nadějí a láskou tvoří trojici božských ctností.  

         V Písmu svatém čteme, že i ďábel věří a třese se. Ďábel totiž nepoznává Boha a Ježíše Krista jako andělé a svatí v nebi, kteří vidí Boha tváří v tvář. Ďábel ani nemá vlitou ctnost víry, protože nemá žádnou ctnost. Ďábel má pouze víru získanou na základě uvažování nad Božím působením, nad proroctvími nebo nad Kristovými zázraky. Proto když pokoušel Krista na střeše chrámu, říká: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů.“ Neměl tedy nadpřirozenou jistotu, že Pán Ježíš je Boží Syn.  

          Církev stanovila jako dogma, že i k nejasnému uznání nadpřirozených pravd o Bohu je zapotřebí Boží milosti vlité víry. U mnoha věřících se vlitá božská ctnost víry rozvíjí bezproblémově s náboženskou výchovou od dětství do dospělosti. Ale někdo si vlitou víru osvojuje za dramatických vnitřních bojů.  

         Jeden kluk, bylo mu asi třináct nebo čtrnáct, byl vychováván katolicky. Dokonce denně ministroval a v kostele někdy i dával pozor, co se tam čte a o čem pan farář káže. A najednou toho kluka přepadly pochybnosti: „Je to všechno, co se dozvídám a v čem žiji, pravda? Vždyť tomu skoro nikdo nevěří a jsou docela normální a spokojení.“ Dotyčný mladík se např. trápil otázkou, co znamená, že Bůh je Láska a že do nebe přijdeme, jen když budeme mít lásku k Bohu a k bližnímu. A se zděšením pozoroval, že láska se říká také tomu, když on a ona, opřeni večer o zábradlí na konečné trolejbusů, se objímají a pusinkují. Taková ztráta času! A pídil se po definici lásky. Když se dozvěděl, že láska je chtít druhému dobro, řekl si: „Tak dobře. Budu každému na dálku chtít dobro a všechen čas věnuji svému intelektuálnímu rozvoji.“ Ovšem zjišťoval, že ho to nějak táhne k druhým lidským bytostem, zvláště k některým mladým rodu ženského, a že pravděpodobně nestráví celý život koukáním do knížek. A v jeho duši nastal zmatek. Jak to vlastně je se životem? Proč nemá člověk lhát a krást a jen si užívat? Jak to doopravdy je s Bohem? Co když Písmo svaté není Boží slovo, ale výmysl lidí? Jak víme, že Bůh je ve třech Osobách a že Bůh Syn se stal člověkem? A co když povídání o dědičném hříchu Adama a Evy je nějaká pohádka? A tak se ten kluk nějakou dobu trápil a několik nocí ani nespal. Až jednoho dne klekl a ve svém nitru křičel: „Bože, Ty musíš být a katolická Církev má ve všem pravdu! Bez Tebe by všechno, včetně mého života, bylo jen chaos a nesmysl. Pak by bylo možné, že můj praprapradědeček byl šimpanz.“ A najednou se všechny věci, Písmo svaté, katechismus, životopisy svatých a zjevení Panny Marie ukázaly v novém a ohromně živém světle. Projevila se vlitá víra, kterou Bůh dává všem, kdo Ho upřímně hledají.  

          Člověk nemůže žít bez jistoty. Někdo vezme zavděk jistotou, kterou mu nabízí čipová karta, stavební spoření a Lidl. Někdo však potřebuje větší, ba největší jistotu, kterou dává Bůh, který nemůže klamat ani být klamán. Tuto jistotu pravdy nám zprostředkovává vlitá ctnost víry. Víra nemůže být v rozporu s rozumem, nýbrž rozum přesahuje. Víra nám mluví o pravdách, na něž je lidský rozum krátký. Víra pro nás představuje určitou zátěž, protože dědičný hřích způsobil, že jsme tupozrací.  

         Ale zase nám je ku pomoci Panna Maria. Sv. apoštol Pavel říká, že víra v nebi pomine, protože budeme poznávat Boha tak, jak je a jak On poznává sám sebe. Jediná Panna Maria si v nebi uchovává víru, jak píše sv. Grignion, ne že by ji potřebovala, ale aby nám na své víře dávala podíl. Pak můžeme vidět Boží krásu a pravdu ještě zřetelněji a ve větším jasu. 

                                                                             Žehná P. Filip M.

 
 
Per Mariam ad Jesum!