Omniam ad maiorem Dei gloriam!
Omniam ad maiorem Dei gloriam!

Kdo nechce být ve tmě, musí svítit.

18. listopadu, 2017allocutio

 

Mt 25,1-13 Kdo nechce být ve tmě, musí svítit.

     Když si spojíme to, co prožíváme, s tím, co slyšíme, nemůžeme najít lepší odpověď než

 v Božím slově, které k nám zaznělo minulou neděli. Blíží se advent. Tma začíná už brzy odpoledne, světla ubývá. Nechceme-li být ve tmě, musíme svítit. Pokud však vypnou proud, kolik svíček, kolik lamp a kolik oleje by bylo potřeba, abychom zahnali tmu? Kdyby přerušení proudu trvalo delší dobu, jaké bychom museli mít zásoby náhradního světla? Boží slovo ale ukazuje dál. Podobný problém světla a temnoty můžeme prožívat i v našem životě, v duši i srdci. Tma se vkrádá do každého lidského srdce a běda, nemáme-li po ruce potřebnou zásobu doplňujícího oleje. Shánět ho na poslední chvíli a k tomu ještě s dohasínající lampou by bylo víc než tragické. Vždyť se jedná o náš vstup na svatební hostinu, na kterou nás pozval sám nebeský ženich, Pán Ježíš! Na něj máme s hořící lampou života čekat, až přijde a zatluče na naše dveře. Jak uvedlo evangelium, všech deset panen bylo pozváno, ale jen pět jich vešlo do hodovní místnosti se ženichem. Ostatním došel olej a neměly potřebnou zásobu oleje. Do svatební síně není cesty bez světla a oleje.      Jak je tomu v našem životě? Kde nakoupit a získat potřebnou zásobu oleje, abychom mohli svítit a našli cestu za ženichem? Poslechněme si vzpomínku jedné paní, která ve svých osmdesáti letech  si připomíná, co prožila v sedmnácti. Tehdy se dostala na samé dno. Maminka si po smrti manžela přivedla jiného a dceři nechtěla rozumět. Ta našla oporu v babičce, ale když i ta zemřela, zhroutil se jí svět. Nemohla se učit, vyhodili ji před maturitou ze školy. Pro ni zhasl život. Doma byly stálé hádky. Po jedné takové utekla z domu s tím, že se nevrátí. Nic si nevzala, bylo jí zima, stmívalo se, ale ona do bytu nechtěla. Schovala se do temnoty sklepa a přála si skončit se životem. Rozplakala se. V sousedním sklepě něco šramotilo. V šeru poznala paní ze sousedství, o které věděla, že kdysi byla řeholnicí a po zrušení kláštera pracovala v nemocnici jako ošetřovatelka. Když zaslechla vzlykání ve tmě, posvítila si a plačící děvče objevila. Zeptala se, proč sedím ve tmě a proč pláču a hned mne pozvala k sobě na čaj. Tam se vše dozvěděla. Také to, že jsem ve sklepě hledala tmu, která byla i ve mně. Paní Lojzička, jak jí všichni říkali, mne pohladila po tváři a řekla větu, která mně změnila život: Kdo nechce být ve tmě, musí svítit! Zařídila mně pak práci v nemocnici a já pak pracovala mezi dětmi. Byly na tom velmi špatně, ale já jsem jim mohla povídat, hrát si s nimi a těšit je. Cítila jsem, že tma odchází. Do lampy života se vléval  nový olej. Kdyby tehdy Lojzička nepřišla do sklepa, pak bych nikdy neudělala maturitu a nestala se lékařkou. Když je člověk sám a nemá nikoho, může udělat cokoliv a špatně dopadnout. Dobrý Bůh se však stará. Učí nás skrze dobré lidi, naše anděly, zbavovat se marností a trápení tím, že děláme něco podobného s těmi, kteří se trápí kolem nás. Nechceme-li být ve tmě, musíme svítit Tak jako do temnoty zasvítila a svítí naše dobrá Matka, Panna Maria. Amen.

V Olomouci, 18.11.2017

P.František Dobeš, duch. vůdce Comitia Legio Mariae, Olomouc

 
 
Per Mariam ad Jesum!