Říjen - měsíc posvátného růžence
Když Pán Ježíš naučil apoštoly modlit se Otče náš, dal nám velkou možnost oslovit našeho společného Otce. Toho, který nám poslal svého Syna, který se narodil z Panny Marie. Možnost poděkování a prosba o využití tohoto daru se otevírá v krásné modlitbě svatého růžence. Měsíc říjen je měsícem růžencovým a my můžeme, když skutečné růže v zahradách odkvétají, uvíjet růže duchovní. Růže bílé, růže radosti, růže červené, růže bolesti a růže zlaté, růže slávy. Při jejich uvíjení si připomínáme události ze života Panny Marie a Pána Ježíše a také prosíme, abychom je mohli svým životem následovat.
Jistý kněz vzpomíná na svou kmotřenku. Neměla radostný život, ale bolestné události prožívala s růžencem v rukou. Její muž se vrátil
z války s podlomeným zdravím a brzy umírá na souchotiny. Tato nemoc postupně volá do hrobu i všech šest dětí. A když kmotřence lidé vyčítají, že se modlí zbytečně, pak jasně odpovídá, kdyby neměla růženec, pak by volila oprátku.
Také kniha Zvony Nagasaki lékaře Takaši Nagaie ukazuje sílu růžence. Tento katolík a radiolog prožil 9. srpen 1945 na svém pracovišti
v nemocnici, když byla na toto město svržena atomová bomba. Přes svá zranění ošetřil mnoho popálených a mnoha dalším už pomoci nemohl, protože byli mrtví. Když se po třech dnech dostal na místo svého bydliště, našel dům rozbořený, ještě teplé kosti své ženy a v pravé ruce byl řetízek s křížkem. Umírala s růžencem.
Kněží věznění v padesátých letech minulého století nesměli mít ani breviář, ani růženec. Udělali si jej tak, že z rozžvýkaného chleba udělali kuličky na provázku. Kuličky byly tvrdší než kost. Když byl jeden z kněží vyslýchán a mlácen gumovým obuškem, vrátil se na celu a jeho růženec se proměnil v prach. Mohl říci, že trpěl s Ježíšem.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu, básník Jaroslav Seifert, vzpomíná, že na začátku války
s růžencem v rukou klečí před třeboňskou Madonou a prosí o ochranu před kovovými ptáky, kteří z oblohy shazují smrt a bolest. Stejně vroucně pak děkuje opět s růžencem po skončení válečných hrůz.
Stejně si musíme připomenout, že o podobném tématu se mluví i v naší Erbenově básni Svatební košile. Pro milou si přichází pocestný, který odhazuje nejen modlitební knihu, ale i růženec, aby byli co nejdříve na hřbitově. Nezapomeňme, že cesta bez modlitby růžence může našince přivést na ten nejhorší a nejstrašnější hřbitov.
Poděkujme s růžencem v ruce, že nám Bůh dává skvělého průvodce naším životem a putujme za Pánem s Pannou Marií. Amen.
