Omniam ad maiorem Dei gloriam!
Omniam ad maiorem Dei gloriam!

Věřit a žít

08. listopadu, 2016allocutio

 

Lk 20,27-38 Věřit a žít.

     Listopad je měsícem, kdy nás příroda, která se chystá k zimnímu spánku, vybízí k zamyšlení nad vážnými skutečnostmi. Měli bychom si položit otázku, která se týká opravdového života. Otázky pokládají především děti. Jasně a upřímně. Mnohdy ale marně čekají odpověď, protože rodičové mají jiné starosti. S otázkami se setkal ve svém životě i Pán Ježíš. Dnes jsme slyšeli jednu z úst saduceů. To nebyla upřímná otázka dětí, ale těch, kteří chtěli Krista zesměšnit a tak jej  připravit o posluchače. Otázku volí z obsahu  knih Mojžíšových, protože ty ostatní nepokládají za správné. Vymyšlený příběh se sedmi manžely a jednou ženou má být důkazem, že víra ve věčný život je směšná. Nebyl by to však Pán Ježíš, aby tuto námitku ukázal jako velký omyl. Volí odpověď ústy Mojžíšovými, který mluví o hořícím keři a říká, že ten, který mluví,  je Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jakubovým. Protože však praotcové jsou už dávno mrtví, musí žít, protože Bůh je Bohem živých. Saduceové jsou umlčeni, ale stále mají své pokračovatele, kteří odmítají slova Kristova, která jsou slovy o životě. Brát slova Kristova vážně by znamenala žít jiným životem. Životem, který neničí život jiného, ale usiluje, udržet jej, zlepšit, prožít krásně, protože jenom tak je možné smrtí vejít do života. Podívejme se kolem sebe. Všude je rozsévána a oslavována smrt, protože nechceme věřit Životu. Jenom ten, kdo nechce žít, žít nebude, protože neukazuje svým jednáním víru v život věčný. Shání se a stará se jen o to, co rez ničí a mol rozežírá .To nejsou pravé hodnoty. Těmi jsou pokoj, radost, důvěra, přátelství  a další, kterým nás učil a za ně i položil život náš Pán. Jak to mnohdy děláme o tom nás poučí následující obraz. Na jednom indickém ostrově bylo království. Do čela si každým rokem zvolili cizince. Neřekli mu však, že bude králem jen po dobu jednoho roku. A tak panovník si počínal tak, jakoby tam měl být po celý další život. Jak byl zklamán, když ho po roce vysvlékli z královského hávu a nahého poslali domů. Na trůn se dostal i cizinec, který si svým vystupováním získal přízeň jednoho z rádců. A ten mu prozradil, co ho čeká a nemine. Proto si počínal zcela jinak, než jeho předchůdci. Místo budování v zemi, které vládl, všechno přesouval do své domoviny. Když ho po roce vyhnali, měl se kam vrátit a i když šel s prázdnou měl majetek. Ale i ten mu nemohl vydržet věčně. Nepřipomíná nám to něco z naší doby? Neříká to něco i nám? Ne přesouvání majetku do cizích bank, Ale do banky věčné. Ale tam přesuneme jen hodnoty, které mají duchovní cenu. A na tu dnešní doba nedbá. Bůh je Bohem živých. Na věčnosti nebudou platit vztahy, které panovaly na zemi. Tam bude záležet na tom, zda jsme vždy hledali na prvním místě Boha a skrze něj milovali ostatní. Tak se naplní naše víra v život věčný. Nemohu zakonči jinak, než vzpomínkou na otce Tomečka. Z jeho kázání si živě pamatuji, že mluvil o vstupu do nebe. A ptal se zda víme, co řekne ten, který vstoupí. Napověděl první písmeno- j. Ale nikdo z posluchačů nemohl říct to druhé, přestože otec zdůraznil, že to budou jen dvě písmena. Mlčícím posluchačům doplnil: Bude to Jé!!! Abychom to mohli říct i my, prosme Matku Boží aby  nás naučila žít životem víry v život věčný. Amen.

 
 
Per Mariam ad Jesum!