červencové allocutio
Lk 10, 25 - 37 Jdi a jednej!
Když slyším z evangelia podobenství o milosrdném Samaritánovi, pak jsem nesvůj. Ježíšova slova totiž míří nejen na představitele tehdejšího náboženského života. Kněz a kostelník se pohybují v prostředí, kde stále slyší a druhým říkají, co chce po nás Bůh. Ale když mají ukázat učení v životě, pak se raději širokým obloukem vyhnou. Bůh to vidí a ústy svého Syna protestuje. Těmto lidem staví před oči Samaritána, který představuje bezbožníka, modláře, který sice neví o Bohu to, co vědí ti zbožní, ale umí jednat tak, jak chce Bůh, abychom jednali. Poskytuje nejen okamžitou pomoc, ale nabízí i něco víc. Ohniskem křesťanství je láska. Tolikrát zdůrazňovaná, ale tolikrát přehlížená. Čím nás Bůh osvobodil a zachránil? Láskou. A ničím jiným nemůžeme ani my přispět k záchraně sebe i ostatních. Jen to je možností, jak získat věčný život. Nemluvme a jednejme! Proč nám to musí říkat ti, kteří jsou mimo církev? Proč nás dostrkávají k tomu, co my máme učinit samozřejmým. Není to ostudou. Jak nás musí zahanbit Samaritáni našich dnů?
Minulý týden otiskly nejčtenější noviny krásný článek. Starší žena si objednala taxik, aby mohla zajet k notáři. Když taxikář přijel a ženu na daném místě neviděl, zavolal ji telefonem. Telefon nebrala. A on šel na poštu i do obchodu a tam se po ní ptal. Nikde o ní nic nevěděli. Vrátil se, nastartoval auto a chtěl odjet. Něco mu však říkalo, že neudělal ještě všechno. Zastavil motor a šel do paneláku hledat byt té ženy. Už zdálky slyšel volání o pomoc. Když zavolal příslušnou pomoc otevřeli byt a našli ženu v šoku ležící dolu tváří. Byla tam už čtyři dny. Taxikář ji doprovodil do nemocnice a slíbil ženě další pomoc. Příslušná primářka oddělení byla také v šoku a řekla tisku, že nic podobného ještě neprožila. Pomoc přišla včas. Ale život ukazuje i jiné stránky, kdy pomoc přichází pozdě. Protože dáváme přednost všemu možnému, pomíjejícímu, jen ne Bohu a jeho zájmům.
Obrázek ze života našeho předního dirigenta to dokazuje. Byl na turné v USA. Dostal zprávu, že jeho milovaná žena byla převezena ve vážném stavu do nemocnice. On však turné dokončil s tím, že to počká. Po návratu spěchá s velkou kyticí za ženou a sestra, která mu říká, kde je, jej v jeho spěchu mírní. Ví proč. Když muž vpadne na pokoj právě plachtou zakrývají mrtvé tělo jeho ženy. Přišel pozdě.
A ještě jeden pohled do vlastních řad. Bostonský kardinál má známého prodavače vzácných věcí. Informuje Eminenci, že má krásný prsten. Kardinál jej za 500 dolarů koupí. A protože se důvěrně znají, dovídá se, kdo ten prsten měl, kaplan z malého, zapadlého městečka. Kardinál posílá telegram, aby se k němu zítra kaplan dostavil. Když jej pak podrobí výslechu, dovídá se, že kaplan prsten dostal od lodního kapitána. Ale kněz, u kterého nyní kaplanuje žije v tíživých podmínkách. Strádá hmotně i tělesně. Musí do nemocnice, ale chybí prostředky. Proto kaplan prsten prodává. Když kardinál slyší jméno toho strádajícího kněze, okamžitě k němu odjíždějí. A nemocný se Eminenci omlouvá, ale kardinál mu říká, aby jej tituloval jako kdysi v semináři: Toníčku. Omlouvá se, že na něj zapomněl, že jej neustanovil někam jinam a neudělal svým zpovědníkem. Není už pozdě. Vše, co může ještě pro svého spolužáka udělat je svátost nemocných. Pak mu nemocný spolužák umírá v náručí. Bylo pozdě?
Pozdě. Kéž nikdy to slovo nebude platit o nás. Svět umírá na nedostatek lásky, nenávistí a nepřátelství. Jen milosrdní Samaritáni jej mohou zachránit. Nalejme do nemocných ran olej a víno povzbuzení, zájmu, pěkného slova. Jděme a jednejme podobně, Pán Ježíš a Jeho Matka budou s námi. Amen
