Mt 11, 25 - 30 Sváteční den
Mt 11,25-30 Sváteční den Vyslechli jsme Boží slova Pána Ježíše: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a u mne najdete odpočinutí. Doba, ve které žijeme je plná rozporů. Na jedné straně vidíme posedávat lidi, kteří zjevně nemají co dělat a na druhé straně jsou zase ti, kteří nemají čas zastavit se. Shon a starost nejsou dobrými rádci pro toho, kdo zapomene na třetí Boží přikázání. Otec odchází do práce a děti ještě spí. Děti se vracejí ze školy a maminka má svou pracovní směnu. Otec se vrací pozdě z práce a děti už zase spí. Na děti tak není čas. V továrně hrčí stroje,
v kanceláři zvoní telefony. Úkoly a termíny nás tlačí. Kde potom vzít čas? A dnes je doba taková, že když nadejde neděle, budˇ ruch utichá, nebo panuje předstíraný klid. Na Boha není čas. Nedělní zvon volá marně - a vlastně ani mnohdy volat nemůže, protože ruší ty, kteří přišli brzy ráno z pracovní zábavy. Člověk, který ví, odkud pochází zdroj jeho energie, ten také ví, komu patří neděle. Dnes už nikdo nenařizuje nedělní práci. Nebo snad ano? Máme přece Listinu práv a svobod! Jen diktátoři porušují nedělní klid, vyhrazený Bohu! Dvakrát v dějinách zkoušeli vyřadit neděli a nikdy se jim to nevyplatilo. Angličané říkají: Kdo v neděli vydělává, mnohem více prodělává. A svatý farář arský tvrdil: Dvě věci vedou na mizinu: nedělní práce a krádež. Co chamtivý dříč vydělá nedělní prací, to vydá po čase doktorům. Když papež Pius X. byl ještě farářem, hleděl soucitně na vyhublé a bledé ženy, které se po celý týden dřely v továrně. Poradil podnikateli Jacurovi: Dejte dělnicím větší plat, odstraňte nedělní práci, upravte jasné a vzdušné dílny. Ženy budou zdravé, práce radostná a výkon větší. Vsadím se o kostelní věž, že neproděláte. Továrník poslechl. Farář věže nepozbyl, naopak - na Silvestra přinesl spokojený židovský továrník Jacur velký finanční dar pro kostel. Jak vypadá sváteční den? Když zvon volá, svátečně oblečená rodina jde společně do chrámu. Poslouchá evangelium, v posvátném klidu prožívá sestoupení Syna Božího na oltář, pak přijme Krista ve svatém přijímání a odnáší si ho v srdci. Měla by následovat družná beseda s přáteli, měli bychom se cítit jako jedna rodina. Doma by měl být společný oběd se společnou modlitbou. Někdy je to jediný den v týdnu, kdy je rodina pohromadě. Potom je čas na děti. Vyslechnout jejich radosti i stesky, pomazlit se s nimi a jít spolu do přírody. Lidé mnohdy ocení nedělní pohodu teprve tehdy, když jim schází.
Před několika lety zemřel ve Frankfurtu velmi bohatý muž. Neměl však žádné blízké příbuzné. Čekalo se s napětím, kdo zdědí jeho miliony. Muž zanechal dvě závěti. Jedna měla být otevřena hned po jeho smrti a druhá po pohřbu. V první stálo: Chci být pohřben ve čtyři hodiny ráno. Toto zvláštní přání bylo splněno. Za rakví šlo jen pět truchlících. Pak byla otevřena druhá závěť, která obsahovala přání, aby jeho jmění bylo rozděleno rovným dílem mezi ty, kdo se zúčastní jeho pohřbu. Těch pět dostalo zaslouženou odměnu. Byli to opravdoví přátelé. Jsme skoro v pokušení jim závidět. Ale celkem vzato není k tomu žádný důvod. Protože my dostáváme ještě větší odměnu. Jak to? V neděli se scházíme kvůli jedné trvale platné závěti - Ježíšovy závěti. Ta nám říká: To konejte na mou památku! Mnoho lidí považuje tuto závěť za podivnou a zůstávají v neděli doma. Ale my víme, že při památce na Ježíšův čin lásky, dostáváme mnohem víc než zmínění pozůstalí. Při bohoslužbě získáváme totiž světlo a sílu, které nás vedou k věčné radosti. Pamatujme na smysl neděle: Mít čas na bohoslužbu a na svou rodinu. Pak bude mít i Bůh čas na nás. A to po celou věčnost! Panno Maria vypros nám k tomu potřenou sílu, odvahu a milost! Amen.
P. František Dobeš, spirituál Mariiny legie.
V Olomouci 8.7.2014
