Proč byl Kristus pokřtěn?
Leden 2014 Mt 3,3-l7 Proč byl Kristus pokřtěn?
Řeka Jordán není žádným veletokem. Ale přesto, že její voda je odebírána na zavlažování, je významnou politickou i taktickou hranicí. Její břehy jsou sice nízké, ale strmé. Tvoří tak přirozený protitankový zákop. Jen na několika místech se úzké řečiště rozšiřuje a vznikají snadno přístupné brody.Tam je vstup do vody pohodlnější. A na jednom z těchto míst se odehrává to, co popisují tři evangelisté. Jan, příbuzný, a jen o půl roku starší předchůdce Ježíšův, tam kázal pokání a na znamení mravní očisty ponořoval lidi do vody Jordánu, čili křtil. mezi početnými zástupy přichází i Pán Ježíš, aby se dal pokřtít. PJ opustil krajinu svého dětství a mládí, aby začal dílo, ke kterému jej povolal Duch Boží, dílo, pro které se narodil a pro které přišel na tento svět. Dílo spásy, dílo osvobození člověka. V dějinách světa i vesmíru začíná něco nového - čas se naplnil. Bible savým způsobem zaznamenává dějiny lidstva. Vypráví o dějinách člověka vyhnaného z ráje, vzbouřeného proti Bohu, jeho laskavému Tvůrci, s touhou panovat, mít moc, být jako Bůh. To je ono pokušení, se kterým člověk přichází na svět, se kterým se rodí. To je dědičná hříšnost. V potu tváře jí svůj chléb, rodí v bolesti syny. Bratrovraždou začínají jeho dějiny a vraždění je jejich obsahem až do našich dnů. Prokletí se zdá být jeho údělem. Bible ale také ví o naději, o příslibu, o budoucnosti, o spáse. Toto prokletí bude jednou přemoženo, z ženy se narodí ten, který rozdrtí hlavu odvěkého svůdce a nepřítele. A proto celými dějinami lidstva, jak nám na příkladu židovského národa líčí bible, se vedle onoho prokletí, jako zlatá niť vine jiné velké téma: naděje, spása. Kdo to bude? Zatímco jedni ho vidí jako vykonavatele Božího soudu a Boží spravedlnosti, spojených se zánikem lidstva a hříšného světa, líčí ho jiní jako posla Boží lásky, jak čteme například u proroka Izaiáše: Bude Boží služebník, kterého Bůh vyvolil, kterého si zamiloval, a kterého s láskou povolal. Nebude křičet, nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, národům přinese právo, na jeho nauku čekají daleké kraje. Hospodin ho s láskou povolal, vede ho za ruku a ustanovuje ho světlem národů, aby otevřel oči slepým, aby vyvedl vězně ze žalářních temnot". Ta chvíle nyní přišla, čas se naplnil. Vývoj lidstva dospěl k novému kritickému bodu. Nový Zákon je přesvědčen, a my tak věříme, že se tak stalo v osobě Ježíše Krista z Nazareta. Oslavili jsme jeho narození a slyšeli jsme o několika málo událostech z jeho dětství. Byl poddán svým rodičům, prospíval na těle i na duchu u Boha i u lidí. Pak skoro dvacet let se o něm v Písmu nic nedovídáme. Až nyní. Opustil svou tesařinu, svoji rodinu a co dělá? Burcuje masy, staví se do čela utlačovaných a zahajuje krvavý boj, revoluci? Nic z toho. Připojuje se jako jeden z neznámých lidí k obrozenému hnutí Janovu. Staví se mezi hříšníky, aby i on, o kterém se později dovídáme, že "se nám stal podobným ve všem, kromě hříchu", byl pokřtěn od Jana. a samo nebe potvrzuje jeho vyvolení: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení!" Svět nám ale k tomu klade dotěrnou otázku: Dobře, to se stalo před dvěma tisíci lety, ale co od té doby dokázal ten váš Kristus, o kterém se tam říká, že "nezeslábne, nepoleví, dokud nezaloží na zemi právo?" Kde je to právo? Je po těch dvou tisíci letech opravdu více práva a spravedlnosti, ubylo útlaku a vykořisťování, ubylo válek, sporů a bojů o moc? A jaká je vůbec cesta, kterou Ježíš doporučuje, která by vedla k větší spravedlnosti, k rozšíření míru? Odpovědí je evangelní událost. Ježíš vyžaduje Janův křest, aby oba vyplnili Boží vůli. Ježíš se musí ponořit do naší lidské ubohosti, musí na sebe vzít všechno to lidské, i když je to prosáklé nepravostí, zlobou a násilností. Ničemu se nevyhýbá, ničeho nechce být ušetřen - ani smrti. Zakládá na zemi právo tím, že nese bezpráví, on dobrem přemůže zlo. To je poselství evangelia i pro nás. Mír a spravedlnost nepřinese ten, kdo, jak se tak velkohubě říká, za mír bojuje, a vraždí ve jménu jakési celkové spravedlnosti pro všechny časy. Kdo volá do takové bitvy, ten jenom rozmnožuje staré bezpráví a zavádí nové. Ježíš nebojuje za své osobní právo, on snáší a odpouští i bezpráví, a tím ho přemáhá. To je cesta k míru a ke svobodě. Jeho mír a svoboda vycházejí z lidského srdce, z nitra člověka. K tomu se musí něco v našem nitru změnit. Duch Boží, Duch Ježíšův musí na nás sestoupit, musíme být pokřtěni křtem Ježíšovým a z něho žít. Jen tam je mír a svoboda, kde se žije z Ježíšova ducha. Mimo Ježíše, žádná jiná cesta vpřed, nevede. On je vrcholem a cílem celého vývoje. On je náš mír a svoboda. To věděla a tím žila i naše matka, Panna Maria. Ať nám vyprosí potřebnou milost. Amen.
P.František Dobeš, spirituál comitia Mariiny legie, Olomouc
Olomouc, 16.1.2014
